Co to ta virtuální závislost může být?

Závislosti ve spojení s virtuálním světem odborníci často signují jako NETHOLISMUS. Jedná se o prostou závislost na virtuálních drogách, pod kterými si můžeme představit sociální sítě, počítačové hry, různé internetové služby, ale i užívání samotných zařízení jako je např. mobilní telefon, televize apod.

Pojem droga – virtuální droga – uvádím záměrně, neboť je-li pojem návyková látka nahrazen za návykový proces, je snazší spatřit podobnost obou světů: pro neustálou potřebu sledovat nové statusy na sociálních sítích, nutkavost hrát počítačové hry, doslova pociťovat stres ve chvíli, kdy se vybije telefon apod. – tyto potřeby nalezneme i u osoby závislé na návykových látkách, které označujeme jako drogy. Ovšem určení pomyslného bodu, kdy už se o čistou závislost jedná, ponechám zcela na racionálně myšlejícím čtenáři, neboť jsem na toto téma hovořil s mnoha odborníky na závislosti různých druhů a shodu v jejich názorech, kterou by bylo možné definovat v rozumných mantinelech jsem nenalezl. Značně záleží na osobnosti takového odborníka – do jaké míry je praktik či jen teoretik v oboru a do jaké míry sahají jeho znalosti současné techniky a internetových služeb.

Jak virtuální závislosti můžeme dělit?

Dělení virtuálních závislostí nelze paušalizovat a vytváření pevně stanovených definic bych se raději vyhnul, neboť virtuální svět je natolik dynamickým prostředím, že co lze konstatovat dnes, nemusí již v daném kontextu platit zítra. Pojďme se podívat na ty nejčastější:

• závislost na technologiích
• závislosti týkající se sociálních sítí
• závislost na virtuálních vztazích a sexualitě
• závislosti na hraní počítačových her
• další internetové kompulze

ZÁVISLOST NA TECHNOLOGIÍCH

Jedná se o druh závislosti, který se defakto týká potřeby neustálé konektivity – mít u sebe telefon či tablet – nabitý, v dosahu signálu daného operátora a připojený k datové síti. Některé zdroje uvádějí, že nebýt připojen, nemít signál či mít vybitý telefon je jeden z největších stresorů současné společnosti a takový stav je někdy označován jako “Nomofobia” (angl. Nomophobia – zkratka z „no mobile phobia“). Nomofobie postihuje až 53 % všech uživatelů mobilních telefonů. 

Dále se může jednat o zvláštní druh závislosti, který se vyznačuje neustálou potřebou zkoušet nové zařízení a technologie. Jedná se nutkavou touhu vyzkoušet jakoukoliv novinku ze světa moderních komunikačních technologií.

ZÁVISLOSTI TÝKAJÍCÍ SE SOCIÁLNÍCH SÍTÍ

Fenomén sociálních sítí jsme si představili v minulém článku, proto se budu věnovat zejména problematice závislostí s nimi spojených. Známé závislosti související se sociálními sítěmi mají několik úrovní – a to od obyčejného “lajkování” až po ovlivňování životního stylu jedince.

Stará dobrá Kelišová

Kdo by nepamatoval na notoricky známou postavičku. A se založením prvního uživatelského účtu na sociální síti se touto postavičkou stalo mnoho z nás – chceme vědět o okruhu našich (nejen) přátel VŠECHNO. Kdo jak žije, kdo byl kde na dovolené, komu se narodilo dítě a také nesmírné množství dalších informací naskládaných na zdech různých uživatelů. A našim “závisláčkům” to prostě nemůže uniknout. Své a další profily na různých sociálních sítích kontrolují několikrát za den a ti nejlepší z nich se cítí být i nervózní, pokud se nemohou podívat delší dobu. V takovém případě už lze jistě hovořit o jistém druhu závislosti. 

Lajky, followeři a selfie – narcismus

O mocném kouzlu “lajku” už toho bylo napsáno mnoho a domnívám se, že i zcela (na virtuálních drogách) nezávislý jedinec poznal, jakou lajk umí udělat radost – ba i exponenciálně narůstající radost závislou na počtu přibývajících lajků. I tato “radost” může na sebe vzít kabát závislosti (příště těch lajků musí být přece více), která v sobě skýtá nebezpečí spočívající ve sdílení obsahu, který má vzrůstající formu explicitnosti. Jinými slovy, oběť takové závislosti sdílí stále odvážnější obsah, a to ať už např. ve smyslu videozáznamů zachycující čím dál nebezpečnější jednání (uskakování před vlakem na poslední chvíli aj.), nebo fotografií s erotickou tématikou (od duckface selfie až po selfie pózování před zrcadlem pouze ve spodním prádle). Existují stovky způsobů, jak zaujmout, resp. jak získat vysněné množství lajků, avšak jak se říká, nic není zadarmo. Do této kategorie může spadat i tématika určitého druhu narcismu, kdy ona závislost může být vázána na otázku sebeuvědomění se – seberealizace, tedy pokud nejsem lajkován, nebo nemám dostatek followerů, jsem nikdo.

Všichni se mají lépe než já

Malá subzávislost od staré Kelišové, avšak nesouvisející zcela s tím, že chci vědět o všech všechno, ale s tím, o kolik se mají ostatní lépe, než já. A vlastně ani to není přesné vyjádření konkrétní závislosti, která spočívá spíše v hledání životního stylu a tvoření životních hodnot. Jak žijí ostatní, kam jezdí na dovolenou, jaká mají auta a jakého mají partnera … ??? Mnoho uživatelů virtuálního prostředí se již stala závislá na životním stylu jiných uživatelů. Tohoto druhu “závislosti” si je vědom i reklamní průmysl, proto již dávno různé společnosti investují nemalé množství finančních prostředků do “skryté” internetové reklamy a vybavuje naše internetové modly (youtubery, instagramery a další) svými výrobky zcela zdarma, jen ať je pěkně na internetu vystaví. A proč? Protože to prostě funguje, a to mnohem lépe, než klasická reklama, kde jsme přesvědčeni, že nám je na např. určité vozidlo “vnucováno”, ale když s ním jezdí náš nejlepší instagramer, to je jiná. Ten se má tak skvěle, mít se tak, jako on … nebo jako tady sousedka, co byla letos s manželem na dovolené v Austrálii (jenže to, že se tam celý týden s manželem hádala, už ale na internetu nezveřejnila).

Facebookové matky

Jste matka na mateřské dovolené, sama doma, dítě usnulo. Máte několik variant. Dát si dvacet, kafíčko, a nebo použít některou ze sociálních sítí, kam vystavit nejhezčí fotečku svého potomka z dnešního dne (včerejší je už fakt stará) a čekat na reakce. Ano, i z tohoto se už stala malá závislost. Zdi sociálních sítí jsou plné prvních hovínek a prvních krůčků, ale otázkou zůstává, zda o tuto formu prezentace ono dítko vlastně vůbec stojí. Vášnivé diskuse o tom, jak by se dítko mělo správně přebalovat a následně vychovávat, přebíjí fakt, že v reálném světě ono ditko už minutu pláče v kočárku, ale ten status je prostě třeba dopsat dokud “mám nit”. My chytřejší víme, že prezentace čehokoliv na sociálních sítí se často neslučuje s realitou, ale pro matky prostě máme větší dávku pochopení. Jenže … komu patří fotečky zveřejněné na sociálních sítích? Kdo a jak poté s nimi může nakládat? A co doslova celé série fotografií z výchovy svého potomka na fotobankách stejného typu jako je ta s logem rajského jablíčka? Zaindexované všemi vyhledávači a neuzamčené – prostě všem k dispozici. Nezbývá než se ptát otřepanou otázkou z filmu Pelíšky: “ A KOMU TÍM POMŮŽETE, CO? DRUHÉ STRANĚ?”. A odpověď je jednoduchá – ANO, druhé straně. Kdo tou druhou stranou ale může být? Co třeba pánové, o kterých se traduje, že mají děti skutečně rádi? Ano, mám na mysli pedofilně zaměřené jedince. Závislost na prodeji své sebestřednosti prostřednictvím svých potomků všem matkám, i přes hlubokou úctu a uznání, které k nim chovám, budu VŽDY tak trochu vyčítat. Rád bych měl pochopení, rád bych ve své tvrdosti o kousíček ustoupil, ale v tomto případě to nelze. Ne, dokud budu ze své policejní praxe vědět, kde tyto fotografie nakonec končí a komu ve skutečnosti slouží.

ZÁVISLOST NA VIRTUÁLNÍCH VZTAZÍCH A SEXUALITĚ

Závislost na virtuálních vztazích je jednou z nejrychleji rostoucích závislostí ve virtuálním prostředí, byť je velice latentní, tedy skrytá. Ale zkuste se jako já, ve správný okamžik v pátek večer u sklenky alkoholu svých přátel zeptat, zda si někde na internetu píší s někým “bokem”. Budete možná stejně jako já překvapeni počtem kladných odpovědí. Virtuální vztahy, které často začínají pouhým nevinným textováním a dále mohou mít průběh sextingu (zasílání textového, obrazového a audiovizuálního obsahu se sexuálním podtextem) hraničícího se zasíláním pornografického materiálu. Však věnujte více pozornosti článkům v denním tisku, které pojednávají o tom, jak dnešní “mladí” čím dál více žijí single (bez partnera). Dokonce už i v České republice byl tento trend zaznamenán a naši současní “dvacátníci” tento trend potvrzují. Není ani výjimkou, že takových virtuálních vztahů vede jedinec hned několik najednou a na jejich existenci je skutečně závislý – dávají mu pocit, že někdo je, že vlastně není sám (single). 

Vrátím-li se k sextingu jako takovému, mezi náctiletými je tento jev snad už skutečně životním stylem – kdo neposlal někomu jinému fotku se svým obnaženým tělem (či mnohem explicitnější), jakoby nebyl. Tuto skutečnost mi potvrzuje každodenní praxe mého zaměstnání. Proto se budu krátce věnovat i současné právní úpravě. Obecně vzato, sex je možné legálně provozovat od patnáctého roku věku, avšak mít (držet či dále šířit) fotografie své nahé patnáctileté partnerky v mobilním telefonu nebo jiném zařízení už může být z hlediska zákona vnímáno jako držení či šíření dětské pornografie. Ano, jedná se o zvláštní nastavení pravidel našeho zákonodárce, ale ne jeden “sběratel” fotek svých spolužaček byl v naší zemi probuzen policií o něco dříve, než-li byl nastaven čas budíku.

Naší sexualitě dal virtuální svět ještě jeden “bombónek”, a to pornografické webové stránky s nekonečným množstvím žádoucího materiálu. V některých zemích už je zaznamenáván trend, kdy muži přestávají mít zájem o sex s reálnými ženami a ke své potřebě navštěvují jen webové stránky s pornografickým materiálem. Muži tuto skutečnost v dotaznících často komentují tak, že se ve vztahu se svou partnerkou cítí spíše jako sexuální “loudilové”, partnerka nechce uspokojit většinu představ nebo se jim “namlouvání” zdá jako zbytečně dlouhé, a tak prostě raději sáhnou po webovém prohlížeči se správnou URL adresou a poté vyrazí s přáteli za zábavou. Na takovém způsobu uspokojování se ale časem stávají závislí a jiný způsob už tolik nevyhledávají.

ZÁVISLOSTI NA HRANÍ POČÍTAČOVÝCH HER

Závislostem na hraní počítačových her se vesměs a dobře pověnovala kolegyně Mgr. Helena Pipová v březnovém vydání, ač se zejména věnovala tématu jak “závisláčka” poznat. Sám osobně vidím závislost na hraní počítačových her trochu jinak, než jsou ostatní zde popisované závislosti. Tím nechci celou problematiku zlehčovat, ale vycházím z vlastní zkušenosti počítačového hráče. Počítačová hra sama o sobě byla vytvořena, aby bavila – tedy vyplnila náš volný čas. Jak jsem uvedl, v minulosti jsem ne jednou zasedl za klávesnici s jiným úmyslem, než tvořit hodnoty. Spíše jsem chtěl pozabíjet pár “nácků” ve hře Wolfstein, pak pár teroristů v “CéeSku”, natrhnout zadek amíkům v Battlefieldu, a nebo se stát oblíbeným starostou v Transport Tycoon Deluxe. Počítačovým hrám jsem věnoval zejména v mládí na střední škole značnou část svého času a byl to právě náš učitel informatiky, který pořádal o víkendech ve školních prostorách tzv. LAN párty, na kterých se NONSTOP hrály počítačové hry celé dva dny. Přesto ani já, ani nikdo z mých spolužáků neskončil na léčení kvůli závislosti, nikdo z nás se nestal masovým vrahem, jak předpovídaly výzkumy psychologů a sociologů koncem devadesátých let. Rozhodně tím ale nepopírám skutečnost, že se několik jedinců do hluboké závislosti na počítačových hrách skutečně dostalo. Jen bych rád uvedl některá démonizovaná témata zpět do “normálních kolejí”. Často se u počítačových her jedná o tzv. limitovanou závislost – tedy jen na určité období. Teď tu hru prostě musím dohrát. Takový hráč často sám přijde na to, že míč a holky na druhé straně okna jsou prostě lepší. V danou chvíli chce být ale tím nejlepším závodníkem, vojákem nebo pilotem a je zkrátka ochoten svůj čas do této postavy v počítačové hře vložit. 

Často se také setkávám s uvedením časových údajů, podle kterých rodič pozná, že je jejich potomek již závislý. O těch se domnívám, že pokud se nejedná o desítky hodin denně, je takové určování doby nesmyslné. Budete-li mít doma potomka fotbalistu, pozorujte, že kromě dvou povinných tréninků za týden stráví také spoustu času hraním fotbalu ve škole a odpoledne s kluky “před panelákem” – dohromady třeba 15 hodin fotbalu týdně !!! Nemůže být na fotbalu závislý?

Navíc již mnoho odborníků uvádí, že na hraní počítačových her je nutné nahlížet i jako na proces učení se – jakpak by ne! Kdo se někdy hraní počítačových her věnoval, ten ví, že sehnat hru ještě před oficiálním vydáním na našem trhu je velice obtížné. Pak ji takový hráč těžko shání na ne zcela legálních místech v internetu, což obnáší značnou část umu. Poté je hru třeba nainstalovat a hlavně cracknout, což není žádná legrace a člověk musí často zapojit více mozkových závitů, nežli při chápání integrálů a derivací! Nezapomínejme, že vše je v anglickém jazyce! A následně tu neznámou hru zcela “ovládnout” a dohrát ke zdárnému konci! To by dalo zabrat i Garrimu Kasparovi – a že jeho závislost na hraní královské hry je nepřehlédnutelná.

Větší míru nebezpečnosti bych spatřoval “hraním” tzv. simulátorů života, např. Second Life, kde jedinec získává skutečně prostor pro svou seberealizaci tak, jak ji nemůže dosáhnout v reálném životě. Jedná se o simulátor života, ve kterém může být “hráč” čímkoliv, kýmkoliv. Nemá cíl, nemá úkoly, prostě “jen” žije. Nikde žádné tabulky úspěšnosti, žádné skóre, opět jen společenské postavení – byť virtuální, ale když je vyšší, než-li to v reálném životě, je třeba se mít nejen z hlediska popisovaných závislostí na pozoru.

Jak jsem již uvedl, určitě jsem nechtěl závislost na hraní počítačových her zlehčovat, pouze velice krátce poukázat na fakt, že onu závislost nelze jednoduše diagnostikovat pouhým  určením 5 bodů z deseti – těch aspektů je mnohem více.

DALŠÍ INTERNETOVÉ KOMPULZE

Další formou závislosti lze hledat v činnosti, kterou by málokdo označoval jako závislost. Může se jednat o nadměrné vyhledávání informací na internetu. Neustálé sledování webových stránek se zprávami, vyhledávání pojmů, faktů apod. Někdy se o tomto stavu může hovořit jako o “přetížení informacemi”. V kontextu této závislosti jen pro zajímavost uvedu, že vědci již zkoumají, jak moc se člověku mění způsob funkce mozku a první závěry hovoří o tom, že mozek si přestává pamatovat, neboť mu dochází, že si potřebné informace vždy nalezne. Na druhou stranu se rozšiřují schopnosti procesního myšlení, tedy jak informace zpracovat a využít. O těchto změnách v našem mozku či způsobu jeho fungování se někdy hovoří, jako o nastupující digitální demenci. 

Zpět ale k závislostem. Je zřejmé, že tyto kompulze částečně přímo souvisí s prvními popisovanými závislostmi, a to závislostí na technologiích a sociálních sítích. Technologie jsou v tomto případě pouze cestou k nosiči informací a sociální sítě či webové stránky jsou samotným nosičem informace. 

Je tedy závislost stejná jako např. závislost na drogách?

Nemyslím si. Je třeba si uvědomit, že pokud beru drogy jako takové, prostě jen tak “zewluji”, velmi značnou měrou devastuji své zdraví a v drtivé většině mě tato závislost přivede do kriminálního prostředí, v horším případě se v prach obrátím. 

Závislost na virtuálních drogách je odlišná. I “závisláčci” na sociálních sítích mohou s trochou rozumu nasbírat mnoho inspirace do svého života a jeho kvalitu pak nemalou měrou zvýšit. A třeba hráči počítačových her už se nemusí učit anglicky, neboť tolik lekcí, co mají v počítačových hrách nemají ani na škole. 

Ne, virtuální závislosti se od reálných drog značně liší a jejich vzájemné porovnávání může být jen obrazné. Však už se liší jen v tom, jak např. děti svou první “drogu” získají. Málokterý rodič věnuje svému potomku tabletku extáze, ale tablet či telefon, to je jiná. Navíc každý zodpovědný rodič má ve virtuálním prostředí nekonečné možnosti KONTROLY nad činností svého potomka. A zjistí-li, že se může klubat jakýkoliv druh závislosti na virtuálních drogách, může ihned zakročit. Stejně jako v mém dětství, když mě otec “načapal”, jak kouřím na návsi a zakročil tak, že mě hřály obě tváře ještě večer a bylo po zadělání na závislost. Dodnes se domnívám, že takto a bez jediného odborníka u mě vyléčil i ADHD.

Je třeba si uvědomit, že každá taková závislost prostě jen VYPLŇUJĚ prázdná místa – prostě není v tu chvíli lepší zábavy či seberealizace. A je jen na každém z nás, abychom  našim dětem (ale i sobě) poskytnuli mnohem lepší zábavu, než-li je ta virtuální.