Proč jsou reakce okolí takové, že problém bagatelizují? Lze si vlastně představit, co oběť zažívá?

S vysokou pravděpodobností ne. Pro generaci digitálních přistěhovalců (tedy těch, kteří zažili dobu bez internetu) je to svět vzdálený. Nechápou jeho roli v životě digitálních domorodců (těch, co se do něj již narodili a neumí si představit svět před ním). I pro některé samotné uživatele internetu je těžké vcítit se do prožívání druhých. Co tedy oběť prožívá?

Virtuální svět je místo, které užíváme každodenně. Lidi v něm vnímáme jako někoho, koho známe, je to místo spíše přátelské. Jinak bychom ho nevyužívali. O to těžší je pak realita, kdy se z místa, kam chodíme rádi, stane místo ohrožení.

Virtuální svět nemůžeme v dnešní době jen tak opustit. Stalo se normou, že jsme k zastižení na messengerech, WhatsAppu, telefonu. Zejména, pokud jste teenager. Jakákoliv odchylka od této normy je zpětnou vazbou pro agresora, že se mu práce daří a oběť se trápí.

Virtuální násilí může mít dvě roviny. Jedna je osobní, kdy je ohrožena oběť samotná. Druhou rovinou je stav, kdy agresor zapojuje i sociální okolí oběti. Nemusí jít jen o dítě. Stalker může například posílat sms o nevěře ženy manželovi oběti, aniž by žena vůbec milence měla. Zapojeno může být i okolí vzdálené, jako je tchýně, přátelé, spolužáci… V tomto případě se predátorovi daří psychologická válka spočívající v narušení důvěry. I když se oběti povede uhájit svou nevinu, ono semínko nedůvěry, které zasel, po čase vyklíčí a může se projevit jako nevinná otázka ze strany kamarádek: „ Proč mi vlastně tenkrát ten chlap psal? Vy jste spolu něco měli?“ V horším případě se oběť na začátku ani nedokáže obhájit. Dokazovat nevinu ve chvíli, kdy se hroutíte, protože čelíte virtuálnímu pronásledování, je často nad lidské síly.

Proč je to tedy tak těžké?

V kontextu virtuálního násilí rozdělujeme stav, kde jde o záležitost soukromou, poloveřejnou a veřejnou. V případě soukromé kyberšikany, se násilí odehrává pouze mezi agresorem (agresory) a obětí. O tom, co probíhá, nemusí okolí dlouho tušit, k odhalení dojde zpětně poté, co se oběť zhroutí, nebo zabije, v lepším případě poté, co se svěří sama, nebo na základě tlaku okolí, které si všimne, že se něco děje. Oběť může být pod tlakem agresora, který může vyhrožovat zveřejněním materiálů.

V případě poloveřejné kyberšikany se násilí odehrává v rámci určité skupiny (skupinový chat, konverzace, konference). Ne každý účastník nutně musí být přímý agresor. Nicméně už tím, že je svědkem situace, kde nezasáhne, se na násilí podílí. Oběť tak zažívá bezmoc, že jí nikdo nepomůže a stav se pomalu stává za tichého souhlasu normou.

Veřejná kyberšikana je záležitost, která je viditelná všem. Často se na ní podílí i náhodní svědkové, kteří s obětí nemají co do činění, ani ji neznají. Možná ji znáte jako vulgární komentáře pod youtube videi. Čím více lidí a svědků je do situace zapojeno, tím je to pro oběť horší. Má pocit, že je opravdu tak špatná, protože se proti ní spikl celý svět. Což je v případě internetu bohužel pravda.

Vraťme se ale nyní k tomu, co prožívá oběť kyberšikany či kyberstalkingu.

V první řadě může jít o popření. Oběť si nechce připustit, že je obětí. Může agresora omlouvat, myslí si, že se stal omyl, když jí píše takové věci. Doufá, že to samo přejde. Přirozenou součástí obranného mechanismu je i vytěsnění, což se ve virtuálním světě bohužel nedá příliš použít. Neustále jste konfrontování s tím, co se o vás píše, nebo vám chodí, že to prostě ignorovat nelze.

U oběti se může objevovat agrese, která se, podle typu osobnosti, obrací proti okolí nebo proti sobě samému. Případně se může objevovat kombinace obou. Je potřeba si uvědomit, že ne vždy je agresor známý. Může být anonymní. Oběť se tak může chovat zcela iracionálně a působit jako agresor, protože zaútočí na někoho, o kom je přesvědčená, že za jejím utrpením stojí. Pokud jedinec vykazuje odlišnost od normy do agresivity, nebo extrémní introverze, je potřeba zbystřit. Většina energie, pokud násilí probíhá dlouhodobě, se začíná soustředit na myšlenky týkající se probíhající situace. Oběť očekává útok, je v neustálé úzkosti kdy a odkud to přijde. Vzhledem k tomu, že virtuální svět nemá časové ani prostorové omezení, tak to může přijít kdykoliv a odkudkoliv. Začíná být psychicky vyčerpaná, zhoršuje se kvalita spánku, pozornosti, prospěch, jedinec není schopen jíst, nebo se začíná přejídat, může začít užívat návykové látky nebo se sebepoškozovat. V krajním případě pak spáchat sebevraždu, protože již nevidí východisko. Ve virtuálu a pak i ve své hlavě to tak skutečně může vnímat, protože jde o stav, který jej zcela přehltí. Pokud jde o děti a mladistvé, je potřeba si uvědomit, že v jejich věku si zatím tvoří sebedůvěru a schopnost budovat a ubránit si hranice, nemají tedy zatím schopnost, kterou by  v lepším případě mohli použít, pokud by byli dospělí.

Pokud není jasné, kdo agresor je, může začít podezřívat kohokoliv ze svého okolí. Normální signály, kdy se na něj například usměje prodavačka v obchodě, si pak může vykládat jako posměch někoho, kdo je buď agresor, nebo viděl materiál, ve kterém je ponižován a posmívá se mu. Začíná se stranit lidí, nedůvěřuje nikomu a snižuje se i pravděpodobnost, že by někomu řekl, co se děje.

Oběť se spíše nesvěřuje. Těžký je už samotný fakt přiznat si, že je obětí. Dlouho trvá, než se člověk takto identifikuje. Je k tomu potřeba překonat poměrně velké množství kroků. Dále jde často o strach, že to bude ještě horší. Někdy i o strach z toho, že bude za bonzáka, jde o špatné zkušenosti s tím, kdy se nějaké násilí řešilo a bylo to opravdu ještě horší. Děti nechtějí trápit své rodiče tím, že se jim něco děje, tak se snaží situaci vydržet a čekají, až to přejde. Nechtějí obtěžovat své okolí svým trápením. A často již můžou být tak vyčerpaní každodenním bojem s agresorem, že na to již nemají kapacitu.

Je narušena identita oběti, její sebevědomí a sebevnímání, důvěra v okolí. Je narušen zdravý rozvoj osobnosti, navíc v citlivém vývojovém období, pokud jde o dítě nebo dospívajícího. Veškerá energie jde do zabezpečení módu přežití a bezpečí, jedinec tak nemá kapacitu na rozvoj, učení, nebo osobnostní růst.

Oběť se nesvěří, je tedy na nás – na svědcích, abychom byli vnímaví a podpořili je situaci řešit. To neznamená převzít za ně odpovědnost, ale nasměrovat je na odborníky a instituce, které pomoci mohou. U dětí by měl být základem kontakt na Linku bezpečí.

Čeho si všímat:

•  vyhledávání samoty,
•  vyhledávání společnosti dospělých,
•  smutek, deprese, fyzická skleslost a podrážděnost,
•  nejisté chování,
•  emoční labilita,
• zhoršení spánku,
• zhoršení školního výkonu,
• chození za školu,
• vyhýbání se počítači a mobilu, nebo extrémní úzkostné lpění na něm.