Netolismus, nebo-li závislost na virtuálních drogách je vysoce aktuální téma a zároveň je to termín, který je používán i tam, kde to zcela není na místě. Je vhodné odlišit vášeň například pro hru, od toho, kdy se tato vášeň stane závislostí. Jak se orientovat v tom, kdy je vše v pořádku, kdy jde o nadměrné užívání internetu a kdy již o závislost, tedy kdy jde již o problém a kdy nikoliv, na to se zaměříme níže.
Je vhodné na úvod zdůraznit, že virtuální svět, o kterém nyní bude řeč v kontextu závislosti, má svá pozitiva. Je stvořen a uzpůsoben k uspokojování našich potřeb, ať už jde o potřeby kognitivní, kdy nám slouží jako zdroj informací, afektivní, kdy nám slouží jako zdroj zábavy, osobní, kdy nám pomáhá ve vytváření identity a sebevědomí, nebo o potřeby sociální, kdy díky němu můžeme být neustále v kontaktu s kýmkoliv. Nicméně právě toto jednoduché uspokojování potřeb se snadno může obrátit proti nám.
Netolismus, někdy též netholismus, česky závislost na internetu, je závislostí, která může nabývat různých podob od hraní her, přes chatování, po nekonečné surfování. Nahlížíme-li na netolismus z širší perspektivy, mluvíme o závislosti na virtuálních drogách. V tuto chvíli sem pak můžeme zařadit i televizi nebo mobilní telefony, což nám může pomoci vzniku tohoto fenoménu lépe porozumět.
I samotný výběr média, který jedinec používá, je zajímavé téma, související s charakteristikou jedince, která je dána jeho pohlavím, věkem, sebevědomím, inteligencí, dále vlivem sociálního prostředí (co používají kamarádi) a vlivem společnosti a kultury vůbec.
Závislost je stav, kdy jedinec není schopen kontroly nad určitým chováním a jednáním, které je mu zároveň škodlivé. V případě netolismu nejde o závislost na látce, nemluvíme tedy o závislosti fyzické, ale o závislosti behaviorální.
Stupně závislosti
Mark Griffiths (2005) vytvořil definici závislosti, která vychází z podobnosti obou závislostí (tedy závislosti na látce a behaviorálních závislostech), a jenž zahrnuje následující fáze:
- Salience – jde o stav, kdy se daná aktivita stala pro jedince tím nejdůležitějším v jeho životě
- Změny nálady – aktivita přímo ovlivňuje náladu jedince a přináší mu okamžitou úlevu nebo vzrušení. Dělá mu život „lepší“.
- Tolerance – nastává fáze, kdy jedinec zvyšuje dávky, v tomto případě zvyšuje aktivitu (čas), aby dosáhl onoho pozitivního efektu
- Syndrom z odnětí – u netolismu chybí fyzické abstinenční příznaky, objevují se však stavy psychické, jako je změna nálady, agresivita, deprese apod.
- Konflikt – důležitý moment, který má podobu intrapsychickou (jedinec má výčitky, že se nedokáže ovládnout), nebo interpersonální (objevují se potíže v zaměstnání, škole, ve vztazích)
- Relaps – návrat k původním vzorcům chování po abstinenci. Často spojený s rychlým propadem do extrémních poloh, kde se závislý nacházel.
Griffiths uvádí, že pokud chybí pátý bod, tedy konflikt, nelze mluvit o závislosti, ale o excesivním užívání. To je v kontextu netolismu poměrně zajímavý moment. Spousta lidí je schopna trávit neuvěřitelné množství hodin hraním, nebo nesmyslným surfováním, aniž by jim to ruinovalo pracovní nebo osobní život.
Jak tyto fáze budou vypadat u dítěte? Salience se může projevovat tak, že dítě bude mluvit pouze o hře, nebo o tom, co se zrovna stalo předmětem závislosti. Bude mít fantaskní sny, veškeré své chování začne přizpůsobovat tomu, aby se mohlo věnovat svému zájmu. Celou cestu bude koukat do mobilu, o přestávkách též, doma si pořádně nezuje boty, neuklidí aktovku a už bude mít oči přilepené na obrazovce. Jakoukoliv konverzaci vždy stočí k předmětu svého zájmu. Jakmile dítě začne hrát, nebo bude u mobilu, zřetelně se mu uleví, začne mít lepší náladu, zázračně se uzdraví, pokud je nemocné. Naopak ve chvíli, kdy je mu tento doping odebrán, se postupně začne objevovat syndrom z odnětí, bude agresivní, nepříjemné, někdy až depresivní. V podstatě dobu bez aktivity doslova protrpí. Pokud dítěti na začátku stačilo pár minut, aby si pohrálo s mobilem, postupně u něj bude potřebovat trávit víc a víc času, aniž by samo bylo schopné říci si stop. Zajímavé je, že ona fáze uspokojení postupně vymizí, dítě (a často i dospělý) však online stále tráví velké množství času, protože si již nemůže pomoct a není schopné si říci dost. A i když si to řekne, najednou se přistihne, že je opět ve virtuální realitě zpátky a bezmyšlenkovitě například surfuje.
U posuzování toho, zda jde o závislost, či nikoliv, je vhodné se neunáhlit a diagnózu přenechat odborníkům. To, že dítě o něčem neustále mluví může být i prostý fakt toho, že objevilo něco nového, co ho strhlo. A koneckonců, pokud jsme jako děti například skákali gumu, taky jsme jí skákali pořád a všude, kde to jen trochu šlo. A co se týče změn nálad, nikdo neskáče nadšením, pokud mu vytrhnete a zabavíte knihu ve chvíli, kdy se konečně začetl a začíná to být opravdu napínavé.
Část problematiky pak souvisí s výchovou a slušností. Spousta dospělých je schopna u společného oběda, nebo i při konverzaci neustále koukat na mobil, a nepřijde jim to vůbec divné. Proč bychom tedy od dětí očekávali něco jiného, když je formují tyto vzory?
Na čem lze na internetu získat závislost?
Je vhodné si uvědomit, že internet není jen nějaká abstraktní oblast. Pokud mluvíme o závislosti na něm, můžeme se v ní nějakým způsobem orientovat. Byly doby, kdy jsme od rodičů často slýchali definici, že dítě je závislé na počítači. Ono nutkání zapnout počítač bez příčiny byla též jedna z možností diagnostiky. Nicméně s rozvojem chytrých telefonů, dostupností tabletů a dalších chytrých technologií si s touto definicí již nevystačíme. První definice toho, na čem člověk může být na internetu závislý provedla Kimberley Young (1998), kdy vymezila několik subtypů závislosti:
-
- Závislost na kybersexu
- Závislost na kyber-vztazích
- Net-kompulze (nakupování, gambling)
- Informační přesycení (kompulzivní surfování, vyhledávání v databázích)
- Závislost na počítači (obsesivní hraní her).
V současnosti používáme spíše dělení, které provedl Weinstein a kol., 2014:
-
- Závislost na online hrách
- Závislost na kybersexu
- Online gambling
- Závislost na sociálních sítích.
Za všemi těmito typy závislostí ovšem stojí uspokojování základních lidských potřeb, jak si řekneme níže.
Co netolismus sytí
Abychom pochopili, co děti na internetu získávají, respektive, co netolismus může sytit, což je důležitá otázka i při jeho léčbě, můžeme si pomoci hierarchií lidských potřeb tak, jak ji vytvořil americký psycholog Abraham Maslow.
Fyziologické potřeby internet nenasytí. Úspěšně ovšem nasytí potřeby ostatní. Ať už jde o jakoukoliv z potřeb, na kterou se podíváme, všechny by je ideálně měla v počátcích života člověka uspokojovat rodina. Jsou-li dobře uspokojovány tam, dítě má větší šanci, že v této úspěšnosti bude pokračovat i v dalších sociálních skupinách, do kterých se přirozeným vývojem dostává. Na druhou stranu, pokud má dítě štěstí, může tento pozitivní zážitek suplovat i kvalitní kolektiv ve škole. Pedagog, který se k dětem chová s respektem a úctou, školní třídy, postavené na kvalitních mezilidských vztazích, to vše může být pro dítě hojivá, nová a důležitá zkušenost v jeho vývoji.
Netolismem jsou přirozeně ohroženější děti, kde některá z těchto potřeb uspokojená není. Je ovšem potřeba zmínit i dobrou hranici onoho uspokojování potřeb. Dítě, které je neustále pod dohledem, aby mu nic nechybělo, rodiče jej neustále vláčejí po různých výletech a plánují mu aktivity, aniž by se někdo zeptal na jeho názor a respektoval jeho rytmus a potřeby aktivity a odpočinku, takové dítě je ohrožené stejně jako to, které je deprivované. I škola tedy může mít velkou roli v tom, zda dítě oproti nástrahám světa bude odolnější, či nikoliv.
Jak poznat závislého?
Pro možnosti diagnostiky, zda má daný jedinec problém s netolismem, či nikoliv, se pojďme podívat, jak problematiku internetového hraní diagnostikuje DSM-V (2013):
- Zaujetí hraním (náplň života)
- Symptomy z odnětí
- Tolerance
- Neúspěšné pokusy kontrolovat hraní
- Ztráta zájmu o původní koníčky
- Pokračování v hraní bez ohledu na psychosomatické obtíže
- Lhaní o skutečně stráveném čase při hře
- Hraní jako způsob útěku od problémů, řešení špatné nálady
- Hraním jedinec ztratil přátele, vzdělání, práci.
Většinu z výše uvedeného jsme v článku již zmínili. Škola si může všimnout toho, že se něco děje díky tomu, že dítě v ní spí, protože celé noci propaří u počítače, nebo na mobilu, má problémy s koncentrací, může se začít izolovat od kolektivu, zhorší se mu prospěch, protože na učení již nemá kapacitu. V podstatě jde o signály, který vždy ukazují na to, že se v životě dítěte odehrávají negativní změny nebo události. Problémem může být fakt, že o tom, co dítě dělá online, rodiče vůbec nemusí vědět.
Prevence a léčba
Škola nemůže suplovat rodinu, může ale nabízet alternativy k tomu, co zná dítě z domova a může působit preventivně. Pokud bychom zůstali v prevenci širší, je určitě důležité pracovat s celou rodinou, škola však může pracovat se sociálním okolím dítěte, které je pro něj určitě důležité, protože v něm tráví podstatnou část dne, a to je školní třída.
Dobrým příkladem prevence, kdy lze přirozeně zapojit celou rodinu, jsou různé tematické dny zaměřené na abstinenci od virtuálního světa, do kterého se zapojí celá rodina. I rodiče dětí tak souhlasí s tím, že tento den se nebude zapínat televize, vypnou se mobily a nebudou kontrolovat emaily. Je to rozhodně zajímavá zkušenost pro všechny zúčastněné.
Problémem při případné léčbě bývá omezená motivace k léčení. Za dítě toto často rozhodují rodiče. Velkým a aktuálním problémem je zejména nemožnost úplné abstinence od virtuálního světa. Oproti jiným závislostem, kde někdy pomůže změnit referenční skupinu jedince, to s virtuálním světem udělat nejde. Bez mobilního telefonu a emailu se dnes již neobejdete. Terapie netolismu tak klade zcela nové nároky na klienty i odborníky.
Téma samostatnosti
Zajímavým tématem rozhodně v tomto kontextu je i téma samostatnosti v kontextu používání chytrých technologií, aniž bychom nutně museli diagnostikovat závislost. Závislí jsme všichni již nyní. Toto téma v sobě zahrnuje schopnost zvládnout nepříjemné situace a pocity sám, vlastními silami, schopnost zpracovat emoce, které mnou cloumají, aniž by člověk okamžitě volal nebo psal někomu blízkému. Nabízí se samozřejmě i otázka, zda a jakým způsobem člověk bude schopen obstát v různých situacích, nebude-li mít po ruce například mobil. Ztrácíme schopnost myslet a vymýšlet strategie? Tedy kreativitu nutnou k přežití? Jak si poradím, když nepůjdu podle navigace, nebo bude nepřesná? Budou lidé schopni zeptat se svého okolí? Orientovat se v reálném světě? Na tyto otázky ukáže odpověď až čas.
Zabýváme-li se tématem závislosti, je potřeba začít u sebe. Jak my sami zacházíme s telefonem? Máme nutkání neustále kontrolovat, jestli nám někdo náhodou nezavolal nebo nenapsal? Máme vždy zapnuté vyzvánění? Když nám někdo volá, vezmeme to okamžitě, nebo jsme schopni hovor odložit na vhodnější dobu, kdy například nebudeme mezi lidmi? Jsme schopni celý víkend strávit s vypnutým mobilem?
Je potřeba si uvědomit, že jako dospělí neustále jdeme příkladem dětem. Často narážíme na to, že rodiče sice přivedou děti k psychologovi s tím, že dítě má problém se závislostí například na počítači, rodič ale není schopen vypnout mobil ani na úvodní konzultaci. V čem se liší pasivní sledování televize od sledování obrazovky PC? Je vhodné položit si otázku, jak my sami vlastně trávíme volný čas? Sportem? Sportujeme s dětmi? Jak odpočíváme? U čeho? Útěk do virtuálního světa často bývá útěkem od strastí ve světě reálném. Ona prokrastinace je často způsob, jak člověk reaguje na velké množství stresu, které na organismus již působí negativně.
Další otázkou je i to, jak děti zabavujeme, abychom od nich měli „pokoj“. Posadíme je před televizi, dáme jim telefon nebo tablet? Nebo jim vymyslíme aktivitu, která je pro nás sice náročnější na instruktáž a vymyšlení, ale bude mít větší dlouhodobý efekt, co se výchovy dítěte týče?
Dítě před diskomfortem utíká do světa Facebooku, her, YouTube, imaginárních příběhů apod., dospělí mohou utíkat ke čtení zpráv, vyhledávání „inspirace“ na Instagramu, nebo k virtuálnímu pornu. Chceme-li tedy svět před závislostí uchránit, začněme u sebe. Buďme přítomni, jdeme-li na procházku s kočárem, s dětmi, sami se sebou, a virtuální svět používejme tak, abychom byli jeho pány, nikoliv otroky. Naučme se jej pro sebe vypnout.