I jako rodiče se někdy nechtěně podílíme na tom, že svým chováním a svými postoji naše dítě doslova ohrozíme tím, před čím se ho snažíme ochránit. Ve virtuálním světě to jsou predátoři a agresoři, v reálném světě pak šikana, často se přelévající v kyberšikanu. Někdy za tímto ohrožením stojí naše dobrá víra v to, že děláme pro dítě to nejlepší, někdy naše neznalost. Pojďme se stručně podívat na základní tipy, na co si dát pozor.
Jaké jsou nástrahy online světa?
Jako rodiče nemusíte být experti na vše. Měli byste však fungovat jako někdo, na koho se dítě může s důvěrou obrátit, kdo ho ochrání a pomůže mu najít pomoc. Jako výchozí pomocník pro vás i vaše dítě může fungovat Linka pro rodiče, případně pro děti přímo Linka bezpečí. S dětmi můžete společně vyhledávat informace a bavit se o tom, jak vnímáte nebezpečí kyberprostoru.
Stručně si zopakujme, co dítěti ve virtuálním světě hrozí:
Kyberšikana – různá forma psychického násilí, která se odehrává ve virtuálním světě. Využívá všechny jeho nástroje. Odehrává se nejen v prostředí internetu, ale i prostřednictvím mobilů. Je třeba počítat s tím, že jakmile dítěti dáme mobil, musíme s ním probrat i to, že mu může například chodit ošklivá zpráva, a co v takovém případě dělat (tedy obrátit se na nás, případně na paní učitelku).
Kyberstalking – pronásledování oběti pomocí nástrojů, které nabízí virtuální svět (mobil, WhatsApp, sociální sítě, email atd.).
Kybergrooming – stav, kdy se jedinec vydává za někoho, kým není. Jeho cílem je zmanipulovat nezletilého k osobní schůzce, nebo získání intimního a citlivého materiálu, na základě kterého pak dítě může dále vydírat a zneužívat. Někdy predátor vystupuje i pod skutečnou identitou. Manipulace je podstatným rysem kybergroomingu.
Sexting – nejen psaní o sexu. Jde o sdílení jakéhokoliv materiálu se sexuální tematikou. Kromě psaní samotného se jedná také o fotografie a videa. Některý takový materiál může splňovat znaky dětské pornografie. Za jeho pořizování, držení a šíření může být jedinec potrestán dle zákona. Do 18 let věku je v tomto kontextu mladistvý brán jako dítě.
Netolismus – závislost na virtuálním světě. Může jít o závislost na internetu, což zahrnuje sociální sítě, online hry, diskuze, riziko virtuálního hazardu, ale i o závislost na mobilu, nejen ve smyslu prostředníka připojení na internet, ale i prostředku virtuální komunikace.
Čeho si všímat?
Kyberprostor je prostor, který je časově i prostorově neomezený. Dítě to na rozdíl od dospělého ví. Ví, že nepomůže rada rodiče, aby si „to“ nečetlo, nekoukalo na „to“, vypnulo počítač nebo mobil, protože to, co se mu děje, bude stále s ním. Kdykoliv použije technologii, která kyberprostor využívá a kdykoliv se dostane někam, kde ji používá někdo jiný, bude stresu z kyberšikany opět vystaveno. Digitální stopa tu bude stále s ním a s vysokou pravděpodobností bude viditelná i ostatním uživatelům kyberprostoru. Z tohoto všeobjímajícího kyberpsycha není pro dítě úniku.
Toto je třeba si uvědomit. Pokud už se na nás dítě obrací s tím, že má problém, je potřeba si uvědomit, že je opravdu v úzkých. Výše uvedené rady tedy nefungují! Naopak se dítě uzavře a bude volit řešení, která jej mohou ještě více ohrozit.
Signály, že je zle:
- vyhledávání samoty,
- vyhledávání společnosti dospělých,
- smutek, deprese, fyzická skleslost a podrážděnost,
- nejisté chování,
- emoční labilita (změny nálad),
- narušené sebevědomí, sebevnímání, důvěra v okolí,
- zhoršení spánku,
- zhoršení školního výkonu,
- chození za školu,
- vyhýbání se počítači a mobilu, nebo naopak jeho extrémní úzkostné sledování,
- v krajním případě sebepoškozování až sebevražda.
Ohrožuji něčím své dítě já, jako rodič?
Kromě samotného chování dětí je paradoxně ohrožuje chování vás samotných – jejich vlastních rodičů. Pomineme-li fakt, že rodiče s dětmi o rizicích kyberprostoru nemluví, rizika podceňují, nebo se snaží věřit tomu, že se jich to netýká, tak je často i přímo svým chováním ohrožují. Ve virtuálním prostoru s jejich údaji zachází způsobem, který je nevhodný.
Nejlepším příkladem je chování dospělých na sociálních sítích. Velké množství z nich má veřejné profily, na nich uvádí velké množství soukromých informací a hlavně fotografií svých dětí. Některé z nich navíc bývají při aktivitách, nebo v pozicích, které jsou ve virtuálu vyhledávané přímo predátory. Jde o fotky a videa od bazénku, kde děti bývají bez plavek, ze sprchy, ale i přebalování a jiné “běžné” aktivity, které rodič nemusí ze svého úhlu pohledu považovat za rizikové. Další oblastí jsou úložiště fotografií, kam rodiče nahrávají fotky svých dětí tak, že jsou vyhledatelné, nezabezpečené a stáhnout si je tím pádem může kdokoliv.
Někteří rodiče jsou pokročilejší uživatelé internetu, například blogů. Tady často, v dobré víře, o svých dětech blogují. Což v praxi znamená, že o nich veřejně dávají všanc informace, které jsou soukromé, často i citlivé, a zpravidla takové, že ve chvíli, kdy na ně dítě narazí, cítí se nepříjemně. Rodiče často blogují pod svým jménem, děti tak nebývá problém skrze např. sociální sítě vyhledat. Mohou se pak stát obětí predátorů nebo kyberšikany.
Kybergrooming nebývá past pouze na děti, ale i na rodiče. Často to jsou maminky, které se seznámí s jinou „maminkou“, se kterou pak sdílí fotky svého dítěte z koupání apod. Není třeba dodávat, že skutečná maminka nestojí o fotky cizího dítěte. Falešný profil vydávající se za maminku však ano.
Jako dospělý, navíc rodič, bychom měli jít příkladem. Nejen v tom, co dětem říkáme, ale hlavně v tom, jak se prakticky chováme. Jak zacházíme s mobilem, sociálními sítěmi, zabezpečením domácího počítače a dalších věcí, které běžně používáme.
Jak tedy reagovat a čeho se vyvarovat?
Pokud se na vás dítě obrátí, NASLOUCHEJTE MU. Ptejte se ho, JAK SE CÍTÍ. Zkuste zjistit, co by POTŘEBOVALO. Dítě je pořád dítě, je možné, že nemusí vědět. Navíc může být ochromené strachem z toho, co se děje, může mít i stres z toho, že se na vás obrací, může se bát vaší reakce. ZACHOVEJTE KLID. Můžete vyjádřit to, že nechápete, co to pro něj vlastně znamená a jak to prožívá, ale že se mu budete snažit POMOCI. I kdybyste se měli obrátit na odborníky. DEJTE SI ČAS NA ROZMYŠLENOU. Pokud nevíte, o čem dítě mluví, nebo vás zaplavují emoce, dejte si čas na to informaci zpracovat. Najděte si o problému na internetu informace, spojte se s odborníky nebo přáteli, kteří o tématu mohou něco vědět.
Od dítěte citlivě ZJISTĚTE INFORMACE, které potřebujete. Dítě INFORMUJTE o tom, JAKÉ KROKY BUDETE PODNIKAT. Je-li potřeba, zajistěte dítěti odbornou pomoc. Například psychologa. Situaci NEZLEHČUJTE, DÍTĚ NEZESMĚŠŇUJTE, A TO ANI U OSTATNÍCH ČLENŮ RODINY, NEBO PŘED JEHO ČI VAŠIMI PŘÁTELI.
Může se stát, že se dítě do situace dostalo navzdory tomu, že jste situaci probírali, nebo jste mu například sociální sítě zakázali. Můžete se na něj zlobit, ale NEVYČÍTEJTE MU to, že vás například neposlechlo. Dítě už se tak trápí dost. Vystavujete se riziku, že se na vás pak s problémy přestane obracet a bude je řešit po svém. Je potřeba si uvědomit, že děti a mladiství neuvažují stejně jako dospělí. Je to dáno i změnami, které probíhají v rámci vývoje mozku. Pokud se tedy chovají iracionálně a neposlouchají, je to sice pro rodiče nepříjemné, ale ukazuje to na zdravý vývoj dítěte.
Jednou z forem, kterou rodiče někdy využívají jako formy výchovy, či ochrany, je EXTRÉMNÍ KONTROLA A ZÁKAZY POUŽÍVÁNÍ ČEHOKOLIV. Dítě tak může mít starý mobil, přes který se nemůže připojit na wifi, má zakázaný Facebook, rodič mu kontroluje emaily apod.. Je potřeba si uvědomit, že všechna tato opatření, byť myšlená v dobré víře, mají za následek vyčlenění dítěte z kolektivu a mohou být zdrojem šikany či kyberšikany.
Pokud dítěti zakážeme Facebook, nezabráníme tomu, aby si ho založilo u kamaráda, jen ztratíme možnost dělat mu ve virtuálním světě průvodce stejně, jako to děláme ve světě reálném. Profil mu navíc mohou založit i kamarádi. Buď v dobrém, aby nebyl outsider, nebo ve zlém, kde si z něj budou dělat legraci a úmyslně ho ponižovat.
Kontrola emailů, virtuální konverzace, či veškeré aktivity dítěte online je z pohledu rodiče možná dokonalá. Nese v sobě ale velká rizika. Dříve nebo později na to dítě přijde, a rodič navždy ztratí vztah a důvěru dítěte. A to i tehdy, pokud se to dítě dozví zpětně jako dospělé. Důvěra je něco, co se těžko buduje a nesnadno získává zpátky.
Pokud tedy máte potřebu dítě kontrolovat, NAJDĚTE SPOLEČNĚ PRAVIDLA, za jakých podmínek tato kontrola bude probíhat. Samozřejmě, pokud je dítě malé, větší kontrola ze strany rodiče je v pořádku. Měla by však probíhat v souladu s tím, čemu jej chceme naučit. Například tedy nesdílet heslo. Rodič se tedy může podívat do emailu dítěte poté, co se tam dítě přihlásí a nechá ho nahlédnout. Učíte tím dítě jednak chránit své heslo jako citlivý údaj, a dále jej učíte respektu k hranicím jeho i hranicím okolí. U teenagerů by kontrola měla být flexibilnější, a společně můžete nastavovat pravidla, jaká bude dítě dodržovat, včetně sankcí, které budou následovat při jejich nedodržení.
Nikdo učený z nebe nespadl a na rodičovství nejsou příručky. Nebojte se probírat to, co funguje či nefunguje s ostatními rodiči, nebo poproste školu o besedu s odborníkem.
