Právo na zapomnění, někdy také nazýváno Právo být zapomenut, je právo uživatele být zapomenut v internetovém prostředí. Jedná se o právo, jehož primárním úkolem je chránit soukromí uživatele. V praxi to znamená, že pokud o uživateli nějaká internetová služba shromažďuje osobní informace, je povinna je na základě jeho žádosti smazat.
Předpisy Evropské unie v obecné rovině tuto povinnost rozšířily o taxativní povinnosti pro provozovatele internetových vyhledávačů. Za způsob, jakým se předpisy provádí, sklidila Evropská unie ze strany zainteresované komunity kritiku.
Jak to tedy má fungovat?
Pokud existuje webová stránka, která může ovlivnit pověst uživatele, má tento uživatel právo požádat vyhledávač (Google, Bing, Seznam apod.), aby stránku odstranil ze svého indexu – resp. nezobrazoval ve výsledcích hledání. Vyhledávač žádost posoudí a je-li vyhodnocena jako oprávněná, odstraní patřičnou stránku ze svého indexu. Neznamená to však, že údaje o uživateli budou odstraněny z předmětné webové stránky – jen bude hůře dohledatelná. Odstranění příspěvku musí uživatel vyjednat s provozovatelem patřičné webové stránky.
Na zamyšlenou…
Má vrah nebo pedofil právo na výmaz veškerých článků, kde je zmíněno, že se dopustili trestných činů? Nebo je na místě právo běžného uživatele se dozvědět o těchto osobách a jejich činech?
Jak to tedy funguje?
Běžný internetový uživatel zatím svou digitální stopu tolik nestuduje, často ani netuší, že nějakou digitální stopu užíváním internetu za sebou zanechává. Málokdy tedy sám tohoto práva využije. Právo na zapomnění je tak nezřídka využíváno k cenzuře tisku nebo zastření reálných faktů, která mohou být pro určité skupiny nepohodlné.
Navíc právo na zapomnění, které musí vyhledávače ctít, je platné pouze pro geografické území Evropské unie. Mimo toto území jsou i odstraněné informace stále dohledatelné. Snaha Evropské unie je rozšířit toto právo celosvětově, avšak v tomto případě je dle odborníků toto neproveditelné, neboť naráží na zásady mezinárodního práva.
